Stěhování Už je to tak – přestěhoval jsem se. Díky sílící alergii paničky tatínka jsem byl donucen opustit svou pohodlnou kuchyň a byl jsem přestěhován do pokoje paničky. To sice znamená, že jsem se posunul jen o asi 2 metry někam jinam, ale stejně to nebylo ono. Radost z toho mám teda pramalou, ale tak co se dá dělat, že. Ostatně panička z toho radost taky moc neměla. Hodně si se mnou povídala, aby mě uklidnila (říká se, že má v sobě nějaký klid, kterým prostě dokáže zvířata uklidnit. No, něco na tom bude. Toho svýho bláznivýho koně možná uklidnit umí, ale mě stejně nejvíc uklidňuje, když mi dá do pusy salátek, jako teď. Takže abych to shrnul – ano, má na zvířata uklidňující vliv :-)) Za ten večer jsem si teda nějak zvykl, ale doufám, že se to dlouho nebude opakovat. Ten hrozný pocit, když vás ruce i s klecí zvednou – připadáte si, jako když je vlnobití. Panička mi z chaty dovezla čerstvou větvičku (vždycky mám v kleci aspoň jednu, jsem totiž vášnivý ničitel všecho dřevěného), teda spíš větev. Nevešla se mi do klece. To tu třešeň snad uřízli celou nebo co! Ale samozřejmě jsem neprotestoval – koneckonců je lepší hlodat beztrestně větev, než poslouchat to ,,WAMPÍRE?! Co tam zase děláš?“ No co asi, koušu boudičku, co bych dělal. ,,Okamžitě s tím přestaň!“ Fajn. Uraženě se odtáhnu a jdu si demonstrativně kousnout do větve. Spokojená?! A takhle pořád dokola… To ale odbíhám od dnešního tématu. Pomaloučku polehoučku jsem si zvykal, že teda jako bydlím jinde, že mám jiný výhled a že se ke mně přistupuje z jiného úhlu. Panička si říkala, že aspoň jednu výhodu to má – neuslyším ledničku, takže nebudu pískat! Oj, jak se spletla! Jak už jsem se zmínil, posunul jsem se asi tak o 2 metry. A panička dveře nikdy nezavírá. A z toho plyne co? Ano, ledničku pořád v pohodě slyším! Okolo doby, kdy mám dostat večeři mi panička sebrala boudičku. A to znamenalo jediné – půjdu VEN! Neeee. Rychle jsem se běžel schovat za oplocenku (pozn.paničky – oplocenkou je myšlen dřevěný ohýbací můstek. Když jsme ho dali Wampovi poprvé do klece, proběhnul jím, nechal si ho na zádech a s velikým rámusem shodil do misky. Od té doby ho má opřený o boudičku, jako ,,schůdky“ . Rád po tom leze, obrušuje si drápky a ještě ji kouše. Miluje, když si jí shodí a hrozně ,,pláče“, já přiběhnu a dám mu jí zase zpátky. A znova, znova, znova…Jeho nejoblíbenější hra. Moje rozhodně ne). Panička se mě snažila lapit. Jenže jako vždycky, když se mě snaží chytit, změním se v býka na rodeu. Lítám tam a sem až Asan odletuje. Bohužel jsem zase prohrál. Panička si mě posadila na klín a vzala mi zadní packu. Za pár vteřin jsem byl o drápky kratší. Větší problém byl s tou pravou zadní. Nejsem tak zvyklý u paničky sedět, takže jsem se pořád mlel sem a tam. Taky jsem se snažil paničce vlézt mezi nohu a ruku. Marně. Otočila mě a bleskově šmikla další drápek. Nadával jsem jí co mi síly stačily. Přesunula se na další. Zařval jsem jako tur. Nadával jsem a nadával a nebylo mi to k ničemu. Nutno ale podotknout, že mě panička nestřihla. Pacinky mi zkontrolovala a přední ani nemusela stříhat, protože je mám krásně obroušené. Za odměnu jsem dostal mrkvičku a zase si spokojeně chroupal v kleci. Ta honička s paničkou a následně to týrání neviných malých morčátek mě tak unavilo, že jsem skoro hned usnul. Větší problém nastal, když chtěla panička jít spát. Já jsem byl vyspaný do růžova a chtěl jedno – hrát si! Panička marně vymýšlela, jak mě utišit. Pak dostala vynikající nápad – bude mi vyprávět pohádku! Když byla malá, každý večer vyprávěla svým plyšákům pohádku, dokud neusnula. Vyprávěla a já jí rád poslouchal. Chtě nechtě jsem za chvíli zase usnul a tak jsem konec pohádky neslyšel. Zato vím,že panička povídala až do jedný ráno. Bylo to to první, co na mě ráno vyprskla, když jsem se (marně) dožadoval snídaně. Už se těším na pokračování :-)! Váš Wampír