Dobré odpoledne, tak jsem se rozhodl, že Vám opět napíšu, co je u mě nového. No, hned 1.7. panička spadla a skončila o berlích :-(. To znamenalo, že se o mě moc nestarala ona, ale její maminka. K ní jsem se chodil akorát přimazlit do postele a stalo se ze mě morče – terapeut. No, úplně se mi to nelíbilo, ale zase co bych pro paničku neudělal, aby byla šťastná. Určitě jen díky MÉ léčbě se panička rychle uzdravila. Ještě před uzdravením mé paničky jsem jel do ,,náhradní rodiny“, tj k babičce paničky. Tam se strávil něco málo přes týden, když byla moje panička u moře. A naučil jsem se zde spoustu nových věcí. Například nyní už vyžaduji po paničce drbání pod bradou… Po paniččině návratu se vrátilo vše do normálu. Už nemusela mít berle, takže se o mě může zase plně starat. A můj denní program se vrátil do normálu… Ráno trpělivě čekám, až někdo vstane. Ať je to kdykoliv. Pískat před tím, než někdo vstane je totiž pod mojí úroveň. A taky vím, že moji páníčci by z toho neměli dvakrát radost. Obvykle ráno dostávám mojí největší pochutinu – salát. Od rána až do večera mám ten nejdůležitější úkol – hlídat každé vrznutí ledničky. To pak ať dělám cokoliv, musím všeho nechat, stoupnout si k mističce a zatvářit se jako to nejvyhladovělejší morče na světě. Většnou z toho něco kápne…;-) To mi zatím prochází, ovšem pokud reaguji pískáním na klapnutí koše, tak to mě panička většnou hubuje. O jídlo se hlásím hned po příchodu páníčků domů, to znamená, když uslyším cinkání klíčí na chodbě… Panička mi teď koupila pamlsky pro morčata. Na to se dá říct jen jedno slovo – FUJ! Panička se divila, že mi to nechutná. A tak prostudovala obsah a jeden pamlsek ochutnala. Zatvářila se všelijak a řekla: ,,Já se ti ani nedivím, Wampe, že ti to nechutná.“ Druhý den jsem ten pamlsek ochutnal znova…je to mňamka! Celé dopoledne se věnuji typickým morčecím aktivitám – papáníčku a pořádném bobkování. Tady bych chtěl ještě důrazně požádat své páníčky, aby mi laskavě přestali říkat ,,bobkáč“! Já se přece chovám jako každé jiné morče. V tomto vedru se věnuji jakýmkoliv náročnějším činnostem až večer. Včera večer jsem kupříkladu tradičně vyskočil na střechu mé boudičky a drze pozoroval paničku. Tímhle jí vždycky dorazím. Běží hned pro foťák. Já se zatvářím inteligentně, vypnu hruď, panička zaostří aaa…HUP! Přesně v ten moment, kdy chce zmáčknou spoušť, seskočím dolů a rychle utíkám do domečku. Já totiž nemám zapotřebí poslouchat ty hromy blesky, které se snáší na mojí hlavu. Proč proboha? Udělal jsem snad něco :-)? O chvíli později jsem hupkal vesele po kleci a vybízel paničku ke hře. Panička konečně pochopila, že si chci hrát a tak se pořádně usadila u mé klece. Otočil jsem se k ní zadkem a vyhodil zadníma nohama až Asan (který mám jako podestýlku) lítal. A tak jsem (opět) ze střechy boudičky pobaveně sledoval, jak panička hraje hru ,,zameť Asan dřív, než se vrátí táta domů“… Měl jsem z toho hroznou srandu, pozorovat paničku, jak se plazí po zemi s košťátkem v ruce po zemi a snaží se uklidit tu spoušť. K večeru, když už není takové horko mě panička vyndává z klece, abych se proběhl. Obvykle jdu na její postel, to je moje oblíbené místo. Hlavně ta schovávačka mezi polštáři! Minule jsem si tam tak zalezl a dlouho se neozýval. Panička z toho byla špatná, protože obvykle zase hned vybíhám ven. Otáhla polštář a jájsem vystřelil pryč. Po mně tam zůstala jen zahambující loužička…teda dvě. Už jsem to holt nevydržel, byť jinak jsem velmi čistotné morčátko. Panička hubovala, že teď musí převlíkat a prát, ale cukaly jí přitom koutky. Po převlíklé posteli jsme pokračovali v blbnutí. Panička si lehla na postel a já kolem ní (a přes ní) běhal. Hup na nohu, přeběhnout přes břicho a velký odraz a pořádně vypočítat dopad. Tentokrát to vyšlo, dopadl jsem paničce přímo na obličej. Jen něco zahuhňala ( je mi úplně jedno co) a já běžel dál… Když mě panička učila můj první trik PACKY (který spočívá v tom, že jí dám přední packy do dlaně) myslela si, že mi tím aspoň trošku zabaví můj neustále – něco – vymýšlející si mozeček. Dovolte mi, abych se zasmál. To JÁ jsem zaměstnal JEJÍ mozek! Musela totiž sakra přemýšlet, jak mě na tu ruku dostat :-). S hambou se musím přiznat, že když jsem ucítil salát, který dostávám za odměnu, neodolal jsem a prostě jí na tu ruku vylez, no! Ale přece jenom – vítězství! V nestřeženém okamžiku jsem ji sežral zbytek toho salátu…. OPĚT ZVÍTĚZILO MORČE. Už budu muset končit – vrzla lednice! PÍÍÍÍÍSK PÍÍÍSK, já umírám hlady, PÍÍÍÍÍÍÍÍÍSK! WAMPÍR