Wampír se rozhodl napsat vám email po svém a z jeho pohledu. Z čeho má nyní radost a co se mu stalo… Do mého poklidného života, který se skládal z spousty jídla a schovávání se mezi polštáři paničky :-)(viz foto) se vstoupila změna. A nebyla to změna k lepšímu… Jednoho dne mě panička dala do takové malé bedny, ve které bylo jenom seno. Pořádně jsem se lekl a hned začal dávat svůj nepokoj najevo. Lítal jsem v přepravce sem a tam a nedbal na paniččino utěšování. Někam jsme jeli a já nevěděl kam a co se mnou bude…hrozný pocit. Najednou se přepravka otevřela a panička mě položila zpátky do mé klece! Byl jsem z toho pořádně zmatený a vyjevený. Okamžitě jsem zapadnul do boudičky a nedal o sobě vědět. Akorát jsem se večer najedl a šup zpátky do domečku! V noci jsem dostal odvahu a znovu vylezl ven. Byl sem sice ve své kleci, ale v jiném domě. A vedle mé klece stál box s nějakou obludou, o které říkali, že je to šnek Kryštof. Šnek?! Vždyť je skoro stejně velký jak já! Později jsem se dozvěděl, že je to oblovka a že jsme na chatě. No, ani nevím, jestli jsem to chtěl vědět. Chata měla jenom dvě výhody – bylo v ní chladněji než doma a dostával jsem víckrát denně moje milované pampelišky. Ráno jsem se probudil s pekelnou bolestí oka :-(. Moje malá panička si toho všimla hned. Aby ne, když mě pořád tak opečovává! Hned o tom dala vědět ostatním a psalo se dokonce i babičce 🙂 Čekalo se, až se vrátí páníček z práce a odveze nás k panu veterináři, jak říkaly obě paničky. Znovu mě šoupli do té přepravky (tentokrát s trávou) a znovu jsme někam jeli. Vystoupili jsme a moje první pocity byly – štěkot = psi = strach! Čekali jsme dost dlouho, než si nás zavolal pan veterinář. Okamžitě mě polapil a strčil pod lampu s lupou. A představte si to – začal se mi něčím šťourat v oku:-(! Dával jsem svůj odpor hlasitě najevo a pěkně jsem mu nadával. A světe div se – vytáhl mi z oka kus hobliny. Kde se tam vzala nikdo neví, na hoblinách mě nechovají. Pak mi do oka kápnul něco hnusného a studeného, mrkl se mi na drápky (které mám v pořádku) a zase se mohlo jet domů. Dali mě zpátky do mé milované klece a já myslel, že to už je konec toho všeho, ale ani náhodou! Každé dvě hodiny mi kapají do oka to studené a na noc dávají hmotu, které říkají ,,mastička“. Brrr Dnes už se cítím mnohem líp než ve čtvrtek, když jsme jeli k veterináři. Radostně si skáču po kleci, pískám a blbnu s paničkou. Taky jsem jí parádně překvapil…nebo spíš vyděsil :-)? Pozorovala mě totiž z gauče, když jsem vyskočil na boudičku a zase hupsnul dolů…málem dostala infarkt. A já měl takouvou radost, že jsem se tam konečně vyškrábal 🙂 Zítra jedeme domů a stěhuju se do té obrovské klece! Z toho mám fakt velkou radost. A v pondělí na kontrolu k panu veterináři, ach jo. Za tu bolístku to ale asi stálo, panička mě teď řádně rozmazluje 🙂 Wampír