20.3. 2016 se mamince Betula CC a tatínkovi Elf Z Minizoo U Garfilda narodil maxi jedináček. Betula mi při porodu celkem dala, vždy se u takových karambolů zařeknu, že ten stres nemám zapotřebí a že už nikdy nic nenakryju. No, bez legrace. Znala jsem termín krytí a ač nejsem žádný plašan, tak když se mi Betka ještě 72. den březosti jen tak válela v boxu a skutek utek, málem mě omývali. 72. den je pro neznalé hraniční den, kdy je ještě možné, že porod dopadne sám a dobře. A to jsem věděla, že byla již plně na porod otevřená a z cecíků teklo mléko proudem. Naopak jsem měla pocit, že se mi zase začíná zavírat. 72. den jí vyšel na neděli a já už se viděla, jak s ní odpoledne svištím směr klinika na Střekově :-(, mají tu totiž otevřeno i o víkendu. Betka přibrala něco přes 200 g a já jen zběžně pohmatem tipla, že tedy budeme mít dvojčátka. V neděli jsem ze zoufalství kontrolovala pohyby mimi snad co hodinu a nešlo mi do hlavy, proč se Betka k ničemu nemá. Nakonec jsem se dala do pořádného prohmatávání a ke své hrůze jsem zjistila, že mimi je jedno a že je v bříšku umístěné úplně naštorc a do porodních cest směřují tak asi jeho záda. No, že takto to ven nepůjde, to je myslím jasné i jiným kapacitám než jsem já. A protože už jsem byla smířená s tím, že tohle dobře tak jak tak nedopadne (statistika úspěšnosti císařských řezů u morčat je bohužel taková, jaká je 🙁 ), rozhodla jsem se víceméně ze zoufalosti o domácí nápravu. Milého prcka jsem přes břicho prostě čapla a začala ho rovnat tak, jak se sluší a patří – tedy kebulkou do porodních cest. Mno, ušetřím ten popis dalších podrobností, nakonec se mi to povedlo. Betka se hned po otočení taky měla k činu a během chvíle ukázala „pouhých“ 135 g vážícího drobečka. A tak máme čokoládového Lordíka, fešáka s krásnou hlavičkou a pěknou sytou barvou. A tady fotky jen chvíli po porodu :-).